Election - pt. 8

Takže, než vám dovolím naplno se ponořit do pokračování, chci se omluvit za svou nečinnost. Byla jsem teď skoro dva týdny na dovolené, kde jsem se na Wi-fi připíchla všeho všudy dvakrát - a pokaždé mě rozptýlil číšník s pozdravem v další řeči - ale to je trochu jiný příběh ;) (ne, že by byl nějak zvlášť napínavý či romantický - vážně ne.) Ale protože válení pod palmou má zázračné účinky na mou mysl i fantazii, stihla jsem toho napsat o něco víc, než obvykle. A proto si upletu tak trošku bič sama na sebe --> každý pátek ve večerních hodinách tu přistane nové pokračování, až do té doby, dokud mi nebude příběh připadat dostatečně ukončený :D. Takže se máte na co těšit - vážně, tenhle stereotyp by se vám zamlouvat mohl :D.

Ale teď už k Election, předmluvu jsem udělala více než dlouhou. Report z dovolené bude během víkendu, teď jsem příliš unavená na jakoukoli náročnější činnost - 12 hodin cesty v autě člověka unaví ;)

LinG

8

Probuzení je nejhorší část jakéhokoli večírku. A Benedict nebyl nikdy o téhle pravdě přesvědčen víc, než v sobotu dopoledne. Mrknutím na budík vedle postele zjistil, že je půl dvanácté. A zároveň zjistil, že jakékoli světlo, jakýkoli pohyb i zvuk mu činí hotové utrpení. Oblečení nechutně páchlo, na košili od Armaniho za 300 dolarů chybí tři knoflíčky a na rukávu ulpěla bílá, mazlavá skvrna – Benedict si byl naprosto jist tím, co to je. Při pomyšlení na to, jak se to tam dostalo, se mu zvedl žaludek a on, navzdory palčivé bolesti hlavy, doběhl do koupelny a vyzvracel to málo, co v jeho žaludku zbylo, do záchodové mísy.

S vynaložením všech zbývajících sil se doplahočil ke sprše, strhl ze sebe veškeré oblečení a postavil se pod sprchu. Horká voda zmírnila bolest hlavy, nemohla však smýt divný pocit z toho, co v tom klubu provedl.

Předně – podvedl svou manželku. Už to samo o sobě bylo hnusné. Co bylo však horší, a co činilo tuto zvrácenost ještě odpornější, provedl to se svým asistentem. S chlapem, nechal si vykouřit od chlapa. Dobrovolně. Líbal ho, hladil ho, vše, co dovolil jen své manželce. Měl pocit, že bude znova zvracet - a tentokrát to nebude mít nic společného s alkoholem.

Zavřel kohoutek, natáhl se pro osušku a zabalil se do ní. Ruce se mu klepaly, stiskl je do pěsti a zhluboka se nadechl, snažil se najít ztracenou rovnováhu. Košili vyhodil do odpadků, džíny hodil do pračky. Měl je příliš rád na to, aby je vyhazoval. Spolu s džíny vypral taky povlečení – páchlo alkoholem i cigaretami. Když udělal tyhle nezbytné očistné procedury, zhroutil se na gauč k televizi, před sebou hrnek černého kafe.

Mezi nepřítomným sledováním další z řady Dallasu, seriálu tak hloupého, že se mu ani nechtělo věřit, že někdo něco takového mohl natočit, si pomalu skládal dohromady události včerejšího večera. Byl na koncertu, sakra dobrém koncertu, jestli mohl soudit. A byl tam s Julianem. A taky spolu pili. Hodně pili. A tančili a pak–

- pak provozovali sex. Špinavý, opilecký sex na těch nejšpinavějších záchodcích, jaké kdy viděl. S desítkami promilí v krvi, to však na věci těžko něco mění. Choval se jak buzna, zatracenej teplouš. Všechno, čemu se v pubertě posmíval, všechno, co považoval za špatnost i nemravnost, přinejmenším. To všechno minulou noc prováděl. A co na tom všem bylo nejhorší, dělal to s vlastním asistentem, člověkem, kterého bude vídat každý den v práci, který mu ten úlet, nepřípustný úlet, bude připomínat pořád. Pokaždé, když ho uvidí, vybaví se mu skvrna na košili a trapná chvilka na záchodcích.

„Kurva!“ zaklel sám pro sebe Benedict a skryl obličej do dlaní.

Takhle to nepůjde, tohle prostě není možné. Má manželku, je senátorem, nemůže si dovolit takové selhání. Musí to zůstat v naprosté tajnosti. Přemýšlel o tom ze všech možných stran. A přemýšlel tak dlouho, až se nakonec, v polovině stodvacátého osmého dílu Dallasu, smířil s tím, že existuje jediné řešení…

***

Následující pondělí byl Benedict v kanceláři mezi prvními. Nemohl spát, proto vyrazil do práce už v sedm hodin ráno. Jen seděl za stolem, nepřítomně očima běhal po dokumentech na stole. Slova mu splývala dohromady, nemohl se za nic na světě soustředit. Konečně, o půl desáté přesně, klaply dveře a on uviděl siluetu Juliana, zrovna přicházejícího do své kanceláře. A je to tady. Čeká tě nepříjemný rozhovor, Benny, pomyslel si a zmáčkl jedničku na svém telefonu.

„Přijďte sem, prosím vás,“ prohodil nepřítomně do sluchátka a zavěsil. O chvilku později se na prahu jeho kanceláře objevil Julian.

„Pane Malkewici, potřebujete mne?“ ozval se Julian, oči klopil k zemi.

„Ano, posaďte se, prosím,“ řekl Benedict tiše. Chvíli oba mlčeli, měřili se navzájem nervózními pohledy.

„Juliane, musíme si promluvit,“ přerušil tíživé ticho Benedict.

„Jde o ten pátek, že?“ zvedl oči Julian, když se usadil na židli, nervózně poposedávajíc.

„Ano, totiž, jde o to, že-“ Benedict se odmlčel, zkřížil konečky prstů a opřel je o čelo. Stokrát promýšlel, co říct, jaká slova zvolit, a přesto se cítil nejistě. Nosem se zhluboka nadechl a navázal na přetrženou nit:

„Jde o to, že jsem udělal chybu. Strašnou chybu, víte, já si to nemůžu dovolit, protože, mám přece Claru a navíc, ať už to bylo cokoliv, nejsem. Nejsem-“

„Buzna?“ doplnil s pozdviženým obočím Julian.

„Ne, takhle jsem to říct nechtěl,“ bránil se Benedict.

„Tak, jak Benedicte, jak jste to chtěl říct? To jsem totiž já, víte, buzerant. Nebude to jinak. S takovým člověkem se paktujete.“ zasykl Julian.

„Nechte toho, Juliane, nedramatizujte to, prosím,“

„Já nic nedramatizuji, pane senátore. Jen nazývám věci pravými jmény. Nemotám se kolem horký kaše. Měl byste možná udělat totéž. Chcete mě vyhodit, že je to tak?“

„Já. Ano. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Ale nejde to jinak. Jen vás vidím vcházet a všechno se mi znova vybaví. Vidím sebe, dělat největší omyl svýho života. A to já nemůžu dopustit, nechci, abyste to odnesl, ale nic jinýho mi nezbývá.“

„Omyl. Jistě, je to pro vás omyl. Ani na vteřinku jste nezapochyboval o tom, co je a co není chyba?“

„Nechápu vás, Juliane,“ zavrtěl hlavou Benedict.

„Cítil jsem to, tu noc. I přesto, že jsme byli oba hrozně opilí. Chtěl jste to. Člověk nedělá v opilosti věci, který nechce, dělá věci, na který si normálně netroufne. Možná prostě nejste stavěnej na klasický manželství. Možná potřebujete něco, někoho, navíc-“ naléhal Julian tichým, pevným hlasem.

„Dost,“ zavrčel ostře Benedict, „Byla to chyba, tečka. Myslete si o mně, co chcete. Nechci vás vyhodit na hodinu, už jen proto, že za to vlastně nemůžete. Měl jsem vás zastavit. Máte měsíc na to, abyste sám podal výpověď. Najděte si jiné místo, Juliane. Udělejme to v klidu, bez zbytečného povyku, prosím.“

„Jak si přejete, pane senátore,“ ucedil přes zuby Julian, „podám ji hned, jak budu moct. Jestli je to od vás vše, musím k sobě, dát věci do pořádku,“ řekl chladně Julian, veškeré emoce posledních chvil se rozplynuly. Stál tu jen chladný, nade vše povznesený muž, který se ze všech sil snaží nedat najevo svou zlobu a zklamání.

***

„Benedicte, tys uvařil?“ prohlásila Clara překvapeně na prahu kuchyně.

„No jo, na přivítanou,“ zazubil se Benedict.

„Kecáš, něco jsi provedl,“ pozvedla obočí Clara.

„Proč by měla večeře znamenat přiznání viny? Hodně lidí dělá večeře pro svý drahý polovičky.“

„Ano, hodně lidí, ale ne ty,“ usmála se Clara, „takže, co to je tentokrát?“

„No, dobře, dostalas mě. Je tu něco, co bys měla vědět,“ řekl Benedict, s očima sklopenýma, „víš, když jsi odjela, no prostě ani nevím, jak se to stalo, asi jsem se dost opil, no a – prostě, zkrátím to,“ odmlčel se Benedict, „rozbil jsem tvou oblíbenou vázu.“

„Tu zelenou s květy?“ otázala se Clara, ruce v bok.

„Jo, přesně tu,“ přiznal Benedict.

„No, za tu večeři ti to asi odpustím – teda jestli pro mě nemáš další překvápka.“ řekla Clara a nechala se obejmout.

„Vždyť mě znáš. Opiju se a usnu dřív, než cokoliv stihnu provést,“ zamumlal Benedict a políbil ji do vlasů.

„Jako na narozeninách mý matky, že?“

„No jo. Ale na svou obranu, nebyl jsem jedinej, kdo spal pod stolem.“

„Jo, ale byls jedinej, kdo vytuhl před posledním přípitkem.“

„Možná to byla obranná reakce těla,“ ušklíbl se Benedict pobaveně a vysloužil si za tu poznámku dloubnutí do žeber.

„Nechci vás znervózňovat, senátore, ale pálí se vám usmiřovací večeře,“ zamumlala do jeho ucha Clara.

„Sakra!“ zaklel Benedict a přiskočil k plotně, aby stáhl řádně připálené kuřecí kostky.

„Usmiřovací pizza?“ navrhl s klukovským úsměvem Benedict.

„Ale aspoň ji dáš na talířky,“ ušklíbla se Clara pobaveně.

„Jistě madam,“ zamumlal Benedict a líbl ji na tvář, zaplašujíc tak hořké výčitky svědomí za svou páteční noc…

***

Ležel v posteli, Clara vedle něj klidně oddechovala. Ale on spát nemohl. Julian dosáhl svého – nasadil mu brouka do hlavy. Přemýšlel. Nebo spíš vzpomínal. Probíral se svými zážitky a snažil se najít chvíli, nebo lépe řečeno, snažil se rozvzpomenout si, kdy byl sex s Clarou tak zatraceně dobrej jako ten úlet s Julianem. Nenáviděl se za tyhle myšlenky, snažil se je zatlačit do kouta a myslet na něco méně ponižujícího.

Neúspěšně. Julian mu ukázal, jak může sex taky vypadat. Jak může být špinavý, bez výčitek a zbytečných omezení, jak může být tou nejlepší věcí pod sluncem. Ukázal mu to a tím – možná nevědomky, možná zcela úmyslně – nahlodal Benedictovo odhodlání zůstat Claře věrný. Jistě, podvedl ji, ale stále se to dalo považovat za relativně neškodné uklouznutí. Kdyby teď za Julianem přišel, kdyby popadl jeho boky, přirazil je na ty svoje a pak ho srazil na kolena a dovolil mu to udělat, dovolil mu to celé zopakovat – to by se potom zařadil mezi nevěrníky. A to on přece nechce.

Opravdu?

Ano, určitě.

Otočil se na druhý bok, zavřel oči. Vybavil si Londýn. Tahle myšlenka mu vždycky pomáhala zapomenout na překážky ke spánku, věděl, že je to přinejmenším podivný, ale nestaral se o to. Byly dvě hodiny v noci a on nemohl spát. Pokud mu ta myšlenka pomůže…

Stál před Buckinghamským palácem, pozoroval černé taxíky projíždějící okolo. Obešel obrovskou fontánu a vydal se alejí habrů. Na ušní bubínky doléhal ruch projíždějících aut. Mávl na jeden z taxíků a nastoupil.

„Big Ben, please,“ prohodil směrem k řidiči.

„ Of course, sir. You’re tourist, aren’t you? From America?“ opáčil řidič měkkou angličtinou.

„Yes, I live in Texas,“ přitakal Benedict.

„First time in London?“

„Oh, no, I’ve been there thousand times before. In fact, there’s not many places I haven’t seen yet.“

„I can show you London you don’t know yet,“ ozval se řidič.

„You can? “

„Of course, just trust me, Benedict,“ usmál se řidič.

„You, you know my name?“

„Certainly. I know much more, than just the name.”

“I. Stop please. I wanna get off.”

“You wanna? Oh, I love american English. No, don’t runaway, I know what ya‘ want.”

“You do?”

“Jistě, Benny,” přitakal řidič a otočil se. Benedict ztuhl a zalapal po dechu, když spatřil tvář svého asistenta. Taxík zastavil u okraje chodníku, Benedict bleskově otevřel dveře a vystoupil.

„Neutečeš tomu,“ uslyšel ještě za zády Benedict. Utíkal, utíkal, seč mu síly stačily, kolem jdoucí Londýňané se po něm nedůvěřivě dívali, on jim však nevěnoval pozornost. Chtěl pryč, pryč od divného taxíku, pryč ode všech a ode všeho. Zastavil se v nějakém parku, pro spěch si nestihl všimnout, kde přesně je. Svaly ho pálily, potřeboval vydechnout.

„Cigaretu, pane?“ ozvalo se vedle něj, když pootočil hlavu, uviděl jeho. Juliana. Už neměl sílu utíkat.

„Ne, nechci. Nemůžu kouřit.“

„Ne jistě, já vím, náplasti. A co takhle něco – jiného,“ ušklíbl se Julian, jeho ruka našla rozkrok Benedicta a stiskla.

„N-ne!“ vyjekl Benedict a odtáhl se na druhý konec lavičky.

„Ale no tak, Benny,“ zaslechl z druhé strany, dvojče Juliana sedělo po jeho druhé ruce. Ucítil na krku jejich rty, kousaly i sály a on jen bezmocně seděl. Když se po chvilce vzpamatoval, prudce vstal a couval směrem od lavičky, od vysmátých obličejů.

„Dívejte se na cestu, pane,“ zamumlal muž, do kterého vrazil. Další Julian, kamkoli se podíval, všichni lidé měli jeho tvář.

„Dost!“ zakřičel z plných plic, znova se rozeběhl. Klopýtal, vrážel do všech okolo, v každém viděl Juliana. Nebralo to konce, pořád běžel, nevěděl kam.

A nakonec se zastavil, už nemohl dál. Plíce pálily, nohy se klepaly únavou, klesl na zaprášenou cestu.

„Chceš to, neutečeš,“ ozvalo se nad ním. Věděl, kdo to je. Ani nemusel vzhlížet.

„Bude to v tobě,“ zaznělo z druhé strany, totožný hlas.

„Jsi to ty.“

„Je to kus tebe.“

„Nezapřeš to.“

„Nemůžeš.“

„Neee!“ zaječel Benedict a posadil se na posteli. Pyžamo měl úplně propocené, lapal po dechu a stále se klepal. Budík vedle postele ukazoval půl sedmé, Clara odešla před pár minutami – byl sám. Možná to bylo dobře – nestál o další vysvětlování. Měl dost práce vysvětlovat to sám sobě.

Nemůžeš utéct. Ta slova mu pořád dokola zněla v hlavě. Kecy. Jistě, že může. Julian za měsíc zmizí z jeho života. A s ním i vzpomínka. Sejde z očí, sejde z mysli, tak nějak se to říká, ne? Benedict nikdy v životě nedoufal v pravdivost toho tvrzení tak, jako nyní.

Ke všemu mu zkazil jeho usínací vzpomínku. Jak se vůbec opovažuje? Bude si muset najít alternativní město. Zmatené myšlenky létaly Benedictovou myslí jako papíroví draci.

„To chce kafe,“ zamručel si sám pro sebe a zvedl se z postele, prošel celým bytem až do kuchyně. Do nohou ho studila dlážděná podlaha. Postavil vodu na kávu a sebral ze židle nachystanou košili. S nataženými boxerkami a košilí hozenou kolem ramen zalil lávu a vzal šálek ze stolu a odkráčel do obýváku.

Cvakl dálkovým ovládáním, pokojem se rozduněla těžká melancholie Soundgarden. Sakra, tohle přesně potřebuje, pořádnou dávku deprese se šálkem kávy. Nevěděl, jak to v práci přežije, s Julianem ve vedlejší kanceláři.

Proboha. On se bojí vlastního asistenta? Připadal si jako ve školce, kdy mu naháněla hrůzu partička dětí z nulťáku.

Prostě bude sedět za svým stolem, probírat se tunou hlášení a všechno bude OK.

Jako kdyby se nic nestalo, bude předstírat, že vše je tak, jak má být…