3
Benedictovi
zamrazilo, když otevřel dveře své nové kanceláře. Jako jeden z radních si
nežil špatně, jeho bývalá kancelář byla situovaná na východ, měl výhled do
obchodní čtvrti. Ale rozhodně se to nedalo srovnávat s tímhle. Pokoji
vévodila prosklená stěna naproti dveřím, s výhledem do městského parku,
s bílými roletami. Na bočních stěnách připevněné police z tmavého
masivního dřeva zatím zcela zely prázdnotou. Podlaha dřevěná, světle béžový tón
dodával kanceláři luxusní zjev. Nejvíce však Benedicta zaujal stůl. Velký,
z masivního dřeva, s přípojkou na stolní počítač a lampu. Vždycky
toužil mít stůl jako tenhle.
„Děkuji,
dáte mi chvilku na to, abych se vybalil?“ poprosil svého průvodce touhle
budovou. Mladík jen přikývl a ztratil se tak rychle a tiše, že Benedict ani
nepostřehl, kterým směrem odešel. Pomalu, téměř s posvátnou úctou
překročil práh a položil na desku krabici s jeho věcmi. Vytáhl knihy a
rozložil je do poliček. Na stůl položil laptop, do poznámkového notesu si
poznačil, že potřebuje lampu. Vedle notebooku umístil fotku Clary, pořídil ji
ještě na vysoké. Na polici nejblíže obrovskému oknu umístil květináč
s rostlinou, u níž si ani po pěti letech toho, co ji vlastnil,
nezapamatoval, jak se k čertu jmenuje. Krabici sundal ze stolu, položil ji na
podlahu s pocitem, že je to pro ni o mnoho lepší umístění, a do bloku si
zapsal, že ji musí odnést. S údivem shledal, že nyní, po vybalení pár
knih, fotky a rostliny vypadá kancelář mnohem útulněji.
Postavil
se k oknu a obdivně shlížel dolů, do městského parku. Pozoroval skupiny
lidí, jež si zrovna vychutnávali polední přestávku. Koukal na stromy, ozářené
poledním sluncem. Bylo to nádherné. Jako z pohádky, pomyslel si. Události
posledních měsíců byly jako z pohádky. A tahle kancelář to jen potvrzovala,
alespoň v jeho očích.
„Pane
Malkewici?“ přerušil tok jeho myšlenek hlas mladíka, který jej sem přivedl.
„Ano?“
otočil se na něj Benedict.
„V
zasedací místnosti na vás čekají uchazeči o místa ve vaší kanceláři, pane.“
„Jistě,
za deset minut jsem tam,“ opáčil Benedict, mladík jen přikývl a ztratil se,
stejně rychle a nenápadně, jako předtím. Jasně, každá pohádka má svůj háček.
Byl zvědav, jaké přemoudřelé chytráky v zasedačce potká. A děsil se toho,
že minimálně pět z nich bude muset přijmout.
***
Benedict
nakráčel do místnosti, kde čekali uchazeči o místa poradců. Zběžně je přejel
pohledem a nakonec se rozhodl pro tradiční řešení.
„Takže,
dobrý den, jmenuji se Benedict Malkewic, jsem váš potenciální budoucí šéf. Teď
bych vás chtěl poprosit, abyste jeden po druhém chodili do mé kanceláře, se
všemi povedu krátký pohovor, na základě kterého vyberu několik z vás.
Děkuji,“ zavelel skoro učitelským hlasem a zmizel ze zasedací místnosti.
První
z kandidátů ho doslova unudil k smrti. Připadalo mu, že své monotónní
monology se snad učil nazpaměť. Na cokoli se jej zeptal, odpovídal sáhodlouhými
souvětími s miliony přechodníků. Jako by před ním seděl mluvící trestní
zákoník. Po čtvrthodině zcela nudného rozhovoru se s ním rozloučil, naprosto
jistý tím, že tenhle člověk rozhodně nebude jeho poradcem. Kdyby potřeboval
definice zákonů, koupí si knihu.
Další
kandidáti už nebyli tak katastrofální. Bojovní pitbulové, kteří by klidně
roztrhali své soupeře, jen aby získali místo. O dvě hodiny později měl za sebou
čtrnáct kandidátů a poměrně slušně proškrtaný seznam. Pět jmen, která mu zbyla
na seznamu, považoval za dobrý výsledek.
Spokojen
sám se sebou, poslal seznam na personální oddělení. Zítra touhle dobou už bude
v zasedačce vítat partičku nevraživých profesionálů, kteří udělají cokoli
pro prémie na konci měsíce. Ať žije politika, pomyslel si Benedict a posadil se
za svůj nový, velký stůl, přemýšlel, jestli si na stolech zakládal vždycky,
nebo je to jen momentální rozmařilost.
Z dumání
o věcech zcela nedůležitých jej vytrhlo krátké, opatrné zaklepání.
„Dále,“
pronesl naučeně srdečným způsobem. Odpovědí na tuto frázi byl mladík, snad
pětadvacetiletý, postávající uprostřed jeho kanceláře. Nebyl příliš vysoký,
pokud by řekl sto sedmdesát pět centimetrů, možná by ještě přidával. Oblečení měl
striktně formální, modrá vázanka perfektně ladila k bledě modré košili a
tmavému saku. V obličeji ho nejvíc zaujal nos. Nečekaně velký, skobovitě
zahnutý, nepůsobil však rušivě, spíš dodával lidskost jinak chladné tváři. Onu
odtažitost zřejmě způsobovaly oči. Ledově modré a bystré, hledící hrdě vpřed.
Ale možná za to mohla ústa, sevřená do tenké linky - Benedict se nemohl
rozhodnout. Polodlouhé plavé vlasy vyčesané z obličeje jen podtrhovaly
osobitý ráz nově příchozího muže. Benedict vstal od stolu a natáhl k nově
příchozímu ruku.
„Benedict
Malkewic. A vy jste, pane?“ otázal se formálně.
„Julian
Santier, pane, váš osobní asistent,“ odpověděl hladce mladík.
„Ale já
jsem myslel, že ten mladík, co mne sem přivedl-„ naznačil gestem směr ke
dveřím, Julian naklepnutí pochopil.
„Ne, to
byl recepční. Nechci být neomalený, ale recepční je v podstatě eufemismus
pro zástupce vrátného,“ krátce se usmál, stejně jako Benedict, a pokračoval,
„ale já tu jsem proto, abych vám do kalendáře psal schůzky a domlouval
rozhovory, vařil kafe. V podstatě-„
„-eufemismus
pro sekretářku,“ dokončil za něj Benedict pobaveně. Julian se nejdřív tvářil
trochu dotčeně, poté však jeho tvář prozářil úsměv.
„Ano,
ale v mužském provedení.“
„Alespoň
nebudou klepy,“ pokrčil rameny Benedict. Julian se náhle rozkašlal, Benedict
doufal, že to není reakce na nepříliš korektní způsob vyjadřování.
„Nechcete
trochu vody?“ otázal se.
„Ne-e
to já – jse-em tu sekret-ářka,“ vykašlal Julian a Benedict se neubránil
pobavenému úšklebku. Nedbaje jeho prohlášení přešel k barelu s vodou,
natočil do něj pár hltů a kelímek přinesl Julianovi.
„Děkuji,“
zasípal Julian a zhluboka se napil.
„Takže,
když už jste mimo ohrožení života,“ pokračoval Benedict, když Julian konečně
popadl dech, „nechtěl byste se posadit a říct mi můj program na příští týden?
Předpokládám, že to byl důvod, proč jste sem přišel.“
„Předpoklad
je správný,“ přikývl Julian, „rád bych s vámi probral, kdy chcete co absolvovat.“
„Dobrá,
pusťte se do toho,“ usmál se lehce Benedict a napřímil se ve své židli.
„Dobře,
takže, nejprve je třeba nastudovat si tyhle návrhy zákonů,“ začal Julian svěže
a na masivní desku stolu položil několik těžkých šanonů. „Máte na to něco přes
šest týdnů, zasedání senátu je v listopadu. Do té doby byste se měl
rozhodnout, zda zákony podpoříte, či ne, vypracovat případné pozměňovací návrhy
a projednat je s navrhovateli, připravit si obhajovací řeč.“
„To zní
velice zdlouhavě.“
„Nejen
zní, pane. Samozřejmě, že s jednotlivými úkony vám budu pomáhat, máte
k ruce tým odborníků. Myslím, že to zvládnete.“
„Co
jiného mi zbude. No, dobrá, co je tam dál?“
„Do
konce týdne se musíte sejít se sponzory místní volební komise. Rádi by se
s vámi pobavili o vašem politickém smýšlení.“
„Jinak
řečeno, přesvědčit mne, abych hlasoval v jejich prospěch,“ odfrkl si
Benedict.
„Neřekl
bych to lépe. Takže, na kdy mám domluvit schůzku? Čtvrtek nebo pátek?“
„Čtvrtek,
prosím. A někdy z rána, pokud by bylo možné. Nechci si kazit odpoledne.“
Julian jen přikývl v němém porozumění a načmáral do diáře pár zkratek,
které se Benedict ani nesnažil rozluštit. Ze zkušenosti věděl, že asistenti
oplývají vlastním jazykem a nikdo, kdo nepatří do jejich společenství, jim
nemohl porozumět.
„Zbývá
podepsat rozpočty jednotlivých kanceláří, je to formalita, ale musí to být.“
„Kdy je
termín?“
„Konec
měsíce, pane.“
„Odevzdávají
je vedoucí jednotlivých oddělení?“
„Přirozeně,“
zamumlal Julian přes tužku v ústech.
„Dobře,
já na ně přitlačím. Ještě něco?“
„Ne,
prozatím je to všechno. Kdybyste něco potřeboval, budu vedle v kanceláři.
Můžete i zavolat, předvolba 001,“ ukázal Julian doleva a vytratil se
z kanceláře.
***
Benedict se od
jeho odchodu nehnul z místa, oči těkaly od řádky k řádce, mozek vstřebával
informace, nebo se o to alespoň velice urputně pokoušel. Nevšiml si, že už
dávno zazvonilo na polední přestávku, dokonce mu uniklo, že prakticky všichni
už odešli domů. Venku se pomalu stmívalo a on se nedopracoval ani do poloviny
prvního spisu. Káva na jeho stole, kterou mu před dvěma hodinami Julian
přinesl, byla z poloviny vypitá, snad ji plánoval dopít, ale pro četbu na to
dočista zapomněl.
"Měl byste jít domů," ozvalo se nad jeho hlavou, Benedict sebou trhl a rozlil nevypitou kávu na zem.
"Vyděsil jste
mě. Neumíte klepat!" obořil se na Juliana.
"Omlouvám se.
Ale já klepal. Třikrát, jenže jak se zdá, patříte k těm lidem, kteří při četbě
ignorují okolí," pokrčil rameny Julian, "přinesu hadru, nechte
to," prohodil, když se Benedict díval nešťastným pohledem na louži černé
tekutiny. O chvilku později se vrátil, s utěrkou v ruce. Sehnul se a setřel
podlahu poznamenanou Benedictovou přehnanou reakcí.
"Alespoň, že jste nerozbil hrnek," prohlásil Julian věcně.
"Proč jste
nezavolal uklízečku?"
"No, jednak
to považuji za zbytečné, když mám obě ruce zdravé, a navíc, je půl osmé večer,
poslední uklízečka odešla před půl hodinou."
"Cože?!"
"Ale no tak,
pane, nebuďte tyran, ony mají rodiny."
"Ah, o
uklízečky mi nejde, to už je tolik hodin?"
"No, ano, měl
byste si pořídit hodinky," podotkl Julian pobaveně.
„Vždycky se do
něčeho zaberu a nevím, kdy přestat, zapomenu na čas.“
„To znám, ale
neměl byste to přehánět, máte na to přece šest týdnů.“
„Já vím, jenže –
než to všechno přečtu, zabere to alespoň týden. Jen přečíst. Co, když tam něco
najdu a budu to muset opravit-“
„A dost, jděte domů, nebo se zhroutíte. Jste tu první
den, proboha. Pojďte, taky už půjdu.“
„Jděte, já to za chvíli taky zabalím.“ Mávl Benedict
směrem ke dveřím.
„No, rozkazovat vám nemůžu, ale nebuďte tu moc dlouho.
Dobrou noc, pane Malkewici,“ rozloučil se Julian a zamířil ke dveřím.
„Dobrou noc, Juliane,“ odpověděl Benedict, oči zavrtané
v papírech.
Těším se na pokračování a děkuji za zajímavé téma Marci
ReplyDelete