Saturday 29 June 2013

Election - pt. 3

ano, vím, trošku mi to trvalo, no já jsem asi nepoučitelná :D



3
Benedictovi zamrazilo, když otevřel dveře své nové kanceláře. Jako jeden z radních si nežil špatně, jeho bývalá kancelář byla situovaná na východ, měl výhled do obchodní čtvrti. Ale rozhodně se to nedalo srovnávat s tímhle. Pokoji vévodila prosklená stěna naproti dveřím, s výhledem do městského parku, s bílými roletami. Na bočních stěnách připevněné police z tmavého masivního dřeva zatím zcela zely prázdnotou. Podlaha dřevěná, světle béžový tón dodával kanceláři luxusní zjev. Nejvíce však Benedicta zaujal stůl. Velký, z masivního dřeva, s přípojkou na stolní počítač a lampu. Vždycky toužil mít stůl jako tenhle.

„Děkuji, dáte mi chvilku na to, abych se vybalil?“ poprosil svého průvodce touhle budovou. Mladík jen přikývl a ztratil se tak rychle a tiše, že Benedict ani nepostřehl, kterým směrem odešel. Pomalu, téměř s posvátnou úctou překročil práh a položil na desku krabici s jeho věcmi. Vytáhl knihy a rozložil je do poliček. Na stůl položil laptop, do poznámkového notesu si poznačil, že potřebuje lampu. Vedle notebooku umístil fotku Clary, pořídil ji ještě na vysoké. Na polici nejblíže obrovskému oknu umístil květináč s rostlinou, u níž si ani po pěti letech toho, co ji vlastnil, nezapamatoval, jak se k čertu jmenuje. Krabici sundal ze stolu, položil ji na podlahu s pocitem, že je to pro ni o mnoho lepší umístění, a do bloku si zapsal, že ji musí odnést. S údivem shledal, že nyní, po vybalení pár knih, fotky a rostliny vypadá kancelář mnohem útulněji.

Postavil se k oknu a obdivně shlížel dolů, do městského parku. Pozoroval skupiny lidí, jež si zrovna vychutnávali polední přestávku. Koukal na stromy, ozářené poledním sluncem. Bylo to nádherné. Jako z pohádky, pomyslel si. Události posledních měsíců byly jako z pohádky. A tahle kancelář to jen potvrzovala, alespoň v jeho očích.

„Pane Malkewici?“ přerušil tok jeho myšlenek hlas mladíka, který jej sem přivedl.
„Ano?“ otočil se na něj Benedict.
„V zasedací místnosti na vás čekají uchazeči o místa ve vaší kanceláři, pane.“
„Jistě, za deset minut jsem tam,“ opáčil Benedict, mladík jen přikývl a ztratil se, stejně rychle a nenápadně, jako předtím. Jasně, každá pohádka má svůj háček. Byl zvědav, jaké přemoudřelé chytráky v zasedačce potká. A děsil se toho, že minimálně pět z nich bude muset přijmout. 

***

Benedict nakráčel do místnosti, kde čekali uchazeči o místa poradců. Zběžně je přejel pohledem a nakonec se rozhodl pro tradiční řešení.

„Takže, dobrý den, jmenuji se Benedict Malkewic, jsem váš potenciální budoucí šéf. Teď bych vás chtěl poprosit, abyste jeden po druhém chodili do mé kanceláře, se všemi povedu krátký pohovor, na základě kterého vyberu několik z vás. Děkuji,“ zavelel skoro učitelským hlasem a zmizel ze zasedací místnosti.
První z kandidátů ho doslova unudil k smrti. Připadalo mu, že své monotónní monology se snad učil nazpaměť. Na cokoli se jej zeptal, odpovídal sáhodlouhými souvětími s miliony přechodníků. Jako by před ním seděl mluvící trestní zákoník. Po čtvrthodině zcela nudného rozhovoru se s ním rozloučil, naprosto jistý tím, že tenhle člověk rozhodně nebude jeho poradcem. Kdyby potřeboval definice zákonů, koupí si knihu.
Další kandidáti už nebyli tak katastrofální. Bojovní pitbulové, kteří by klidně roztrhali své soupeře, jen aby získali místo. O dvě hodiny později měl za sebou čtrnáct kandidátů a poměrně slušně proškrtaný seznam. Pět jmen, která mu zbyla na seznamu, považoval za dobrý výsledek. 

Spokojen sám se sebou, poslal seznam na personální oddělení. Zítra touhle dobou už bude v zasedačce vítat partičku nevraživých profesionálů, kteří udělají cokoli pro prémie na konci měsíce. Ať žije politika, pomyslel si Benedict a posadil se za svůj nový, velký stůl, přemýšlel, jestli si na stolech zakládal vždycky, nebo je to jen momentální rozmařilost. 

Z dumání o věcech zcela nedůležitých jej vytrhlo krátké, opatrné zaklepání.
„Dále,“ pronesl naučeně srdečným způsobem. Odpovědí na tuto frázi byl mladík, snad pětadvacetiletý, postávající uprostřed jeho kanceláře. Nebyl příliš vysoký, pokud by řekl sto sedmdesát pět centimetrů, možná by ještě přidával. Oblečení měl striktně formální, modrá vázanka perfektně ladila k bledě modré košili a tmavému saku. V obličeji ho nejvíc zaujal nos. Nečekaně velký, skobovitě zahnutý, nepůsobil však rušivě, spíš dodával lidskost jinak chladné tváři. Onu odtažitost zřejmě způsobovaly oči. Ledově modré a bystré, hledící hrdě vpřed. Ale možná za to mohla ústa, sevřená do tenké linky - Benedict se nemohl rozhodnout. Polodlouhé plavé vlasy vyčesané z obličeje jen podtrhovaly osobitý ráz nově příchozího muže. Benedict vstal od stolu a natáhl k nově příchozímu ruku.



„Benedict Malkewic. A vy jste, pane?“ otázal se formálně.
„Julian Santier, pane, váš osobní asistent,“ odpověděl hladce mladík.
„Ale já jsem myslel, že ten mladík, co mne sem přivedl-„ naznačil gestem směr ke dveřím, Julian naklepnutí pochopil.
„Ne, to byl recepční. Nechci být neomalený, ale recepční je v podstatě eufemismus pro zástupce vrátného,“ krátce se usmál, stejně jako Benedict, a pokračoval, „ale já tu jsem proto, abych vám do kalendáře psal schůzky a domlouval rozhovory, vařil kafe. V podstatě-„
„-eufemismus pro sekretářku,“ dokončil za něj Benedict pobaveně. Julian se nejdřív tvářil trochu dotčeně, poté však jeho tvář prozářil úsměv.
„Ano, ale v mužském provedení.“
„Alespoň nebudou klepy,“ pokrčil rameny Benedict. Julian se náhle rozkašlal, Benedict doufal, že to není reakce na nepříliš korektní způsob vyjadřování.
„Nechcete trochu vody?“ otázal se.
„Ne-e to já – jse-em tu sekret-ářka,“ vykašlal Julian a Benedict se neubránil pobavenému úšklebku. Nedbaje jeho prohlášení přešel k barelu s vodou, natočil do něj pár hltů a kelímek přinesl Julianovi.
„Děkuji,“ zasípal Julian a zhluboka se napil.
„Takže, když už jste mimo ohrožení života,“ pokračoval Benedict, když Julian konečně popadl dech, „nechtěl byste se posadit a říct mi můj program na příští týden? Předpokládám, že to byl důvod, proč jste sem přišel.“
„Předpoklad je správný,“ přikývl Julian, „rád bych s vámi probral, kdy chcete co absolvovat.“
„Dobrá, pusťte se do toho,“ usmál se lehce Benedict a napřímil se ve své židli.
„Dobře, takže, nejprve je třeba nastudovat si tyhle návrhy zákonů,“ začal Julian svěže a na masivní desku stolu položil několik těžkých šanonů. „Máte na to něco přes šest týdnů, zasedání senátu je v listopadu. Do té doby byste se měl rozhodnout, zda zákony podpoříte, či ne, vypracovat případné pozměňovací návrhy a projednat je s navrhovateli, připravit si obhajovací řeč.“
„To zní velice zdlouhavě.“
„Nejen zní, pane. Samozřejmě, že s jednotlivými úkony vám budu pomáhat, máte k ruce tým odborníků. Myslím, že to zvládnete.“
„Co jiného mi zbude. No, dobrá, co je tam dál?“
„Do konce týdne se musíte sejít se sponzory místní volební komise. Rádi by se s vámi pobavili o vašem politickém smýšlení.“
„Jinak řečeno, přesvědčit mne, abych hlasoval v jejich prospěch,“ odfrkl si Benedict.
„Neřekl bych to lépe. Takže, na kdy mám domluvit schůzku? Čtvrtek nebo pátek?“
„Čtvrtek, prosím. A někdy z rána, pokud by bylo možné. Nechci si kazit odpoledne.“ Julian jen přikývl v němém porozumění a načmáral do diáře pár zkratek, které se Benedict ani nesnažil rozluštit. Ze zkušenosti věděl, že asistenti oplývají vlastním jazykem a nikdo, kdo nepatří do jejich společenství, jim nemohl porozumět.
„Zbývá podepsat rozpočty jednotlivých kanceláří, je to formalita, ale musí to být.“
„Kdy je termín?“
„Konec měsíce, pane.“
„Odevzdávají je vedoucí jednotlivých oddělení?“
„Přirozeně,“ zamumlal Julian přes tužku v ústech.
„Dobře, já na ně přitlačím. Ještě něco?“
„Ne, prozatím je to všechno. Kdybyste něco potřeboval, budu vedle v kanceláři. Můžete i zavolat, předvolba 001,“ ukázal Julian doleva a vytratil se z kanceláře.

***

Benedict se od jeho odchodu nehnul z místa, oči těkaly od řádky k řádce, mozek vstřebával informace, nebo se o to alespoň velice urputně pokoušel. Nevšiml si, že už dávno zazvonilo na polední přestávku, dokonce mu uniklo, že prakticky všichni už odešli domů. Venku se pomalu stmívalo a on se nedopracoval ani do poloviny prvního spisu. Káva na jeho stole, kterou mu před dvěma hodinami Julian přinesl, byla z poloviny vypitá, snad ji plánoval dopít, ale pro četbu na to dočista zapomněl. 

"Měl byste jít domů," ozvalo se nad jeho hlavou, Benedict sebou trhl a rozlil nevypitou kávu na zem.
"Vyděsil jste mě. Neumíte klepat!" obořil se na Juliana.
"Omlouvám se. Ale já klepal. Třikrát, jenže jak se zdá, patříte k těm lidem, kteří při četbě ignorují okolí," pokrčil rameny Julian, "přinesu hadru, nechte to," prohodil, když se Benedict díval nešťastným pohledem na louži černé tekutiny. O chvilku později se vrátil, s utěrkou v ruce. Sehnul se a setřel podlahu poznamenanou Benedictovou přehnanou reakcí.

"Alespoň, že jste nerozbil hrnek," prohlásil Julian věcně.
"Proč jste nezavolal uklízečku?"
"No, jednak to považuji za zbytečné, když mám obě ruce zdravé, a navíc, je půl osmé večer, poslední uklízečka odešla před půl hodinou."
"Cože?!"
"Ale no tak, pane, nebuďte tyran, ony mají rodiny."
"Ah, o uklízečky mi nejde, to už je tolik hodin?"
"No, ano, měl byste si pořídit hodinky," podotkl Julian pobaveně.
„Vždycky se do něčeho zaberu a nevím, kdy přestat, zapomenu na čas.“
„To znám, ale neměl byste to přehánět, máte na to přece šest týdnů.“
„Já vím, jenže – než to všechno přečtu, zabere to alespoň týden. Jen přečíst. Co, když tam něco najdu a budu to muset opravit-“
„A dost, jděte domů, nebo se zhroutíte. Jste tu první den, proboha. Pojďte, taky už půjdu.“
„Jděte, já to za chvíli taky zabalím.“ Mávl Benedict směrem ke dveřím.
„No, rozkazovat vám nemůžu, ale nebuďte tu moc dlouho. Dobrou noc, pane Malkewici,“ rozloučil se Julian a zamířil ke dveřím.
„Dobrou noc, Juliane,“ odpověděl Benedict, oči zavrtané v papírech.

1 comment:

  1. Těším se na pokračování a děkuji za zajímavé téma Marci

    ReplyDelete